Spontánní tanec očima reportérky měsíčníku Marianne - Martiny Coufalové

KDO MÁ TĚLO, JE TANEČNÍK
Úmorné vedro, nehybný vzduch, dusno k zalknutí. Podvečer před bouřkou, kdy nejlepšími společníky jsou klimatizace a orosený půllitr. Ze sálu pražského Komunikačního centra Školská 28 se ve stejnou dobu ozývá rychlá, hlasitá hudba, při níž zhruba dvacítka udýchaných žen a mužů s propocenými tričky, ale se soustředěnou lehkostí křižuje tanečními kroky prostor. Jejich společníkem je spontánní tanec.
Všichni přežili - dokonce s úsměvem. Já taky. Překvapilo mě, že dokážu tančit v kuse dvě a půl hodiny za takových podmínek. Jenže když vás něco strhne, okolí nevnímáte. A spontánní tanec tu sílu má. To nejopojnější, co vám může poskytnout tento pohyb, jehož pravidla si určujete jen vy sami, je naprostá svoboda a volnost. Na tom se shodují všichni, kdo ho okusili. "Svoboda spočívá v tom, že tanec postrádá jakékoliv vzorců, které by bylo nutno napodobovat, a člověk si sám může dávkovat, kam až chce jít," říká Radka Vojáčková, která jako jediná v ČR vede už šestým rokem kurz spontánního tance. To podstatné dobrodružství se totiž odehrává uvnitř. Navenek je to úplně jednoduché. Prostě přijdete v určenou hodinu, převléknete se do čehokoliv, v čem se cítíte pohodlně, a když uslyšíte hudbu, začnete se nějak hýbat. Je na vás, jestli budete tancovat rychle nebo pomalu, vestoje nebo na podlaze, na jednom místě nebo v celém prostoru. A budete-li ke svým pocitům dostatečně vnímaví, začnou se ve vás dít věci. Nikdo vám neslíbí, že vždycky příjemné, ale každopádně se o sobě leccos dozvíte.

SAMA U ZDI
Druhá hodina. Ostatní lehce krouží prostorem, jen já si připadám svázaná a křečovitě přešlapuju na místě. Oni se snad všichni mezi sebou znají, nebo co! Nepatřím sem, nechtějí mě tu. Ale copak se musím hned všude a se všemi kamarádit? Teď se na mě támhle ta holka usmála, oplatila jsem jí to. No, nemusela jsem se tak vděčně culit - jak oddaný pes. To ji jenom odradí, lekne se, že se na ni pověsím… Proboha, co to zase řeším???!!!. Chodím sem snad kvůli tancování, ne? Do tance během následující skladby máme vložit radost, kterou cítíme. Většina začne pobíhat po sále a vzájemně se infantilně pošťuchovat. Na tohle teda fakt nemám náladu. A žádnou radost necítím. Otáčím se čelem ke zdi a tančím odvrácená od ostatních. Kdosi mě zezadu štípne do ramene. Popadne mě strašný vztek, mám chuť někomu vrazit facku. Snažím se pořád tancovat, I když se zaťatými pěstmi a s zlostným dupáním. Tělo se ani za nic nechce otočit směrem k ostatním. Cítím tu hloubku nahromaděného vzteku v sobě, o kterém ani nevím a který teď o sobě dává vědět. Najednou ustupuje a místo něj přichází lítost, jsem smutná, že tam stojím tak sama. Ostatní se pořád honí po sále a výskají. Polykám slzy. Ale připojit se k ostatním nedokážu. Tak pořád tancuju svůj tanec s bílou zdí. Na konci hodiny sedíme v kruhu, kdo chce, může se podělit o své čerstvé zkušenosti s ostatními. Jedna holka říká, že teprve při téhle hodině zjistila, jak málo prostoru si pro sebe nárokuje. Další se moc líbilo to hravé cvičení, při kterém se uvolnila. Já neříkám nic, stydím se. Smutek ještě úplně neodezněl, ale jako bych se zbavila nějaké tíže.

BARIÉRY MEZI LIDMI MIZÍ
Radka zasahuje do průběhu hodiny minimálně. Dělá to tak záměrně. "Pouze přináším podněty, ale naprosto nezasahuji do toho, jestli a jak jsou přijímané. Cítím skupinu jako celek. Na hodiny se také připravuji minimálně - nechávám se raději bezprostředně vést energií a záměrem účastníků. Hudbu vybírám naprosto intuitivně," vysvětluje. Pouští skladby všemožných stylů - od etnické hudby přes chrámové zpěvy až po jazz nebo třeba bigbeat. Nevýhodou je, že když si zvyknete tancovat na složitější hudbu, už vás nebude bavit křepčit na bezduchou muziku z rádia.
Struktura hodiny je velmi jednoduchá. Po volné "rozcvičce", která trvá až třetinu času (to proto, aby se i ti největší opozdilci stihli naladit), následuje (opravdu jen mírně) řízená část. Zadání mohou být různá - třeba se vžít do představy, že jste voda a zkusit své pocity vyjádřit tancem. Součástí hodiny bývá uvolňování různých částí těla a poté naopak jejich postupné zapojování do pohybu. Nechybí ani kontaktní tanec. Konec patří pomalejší skladbě na zklidnění a závěrečnému kruhu, kde máte možnost říct nahlas ostatním, co vás těší nebo trápí.
"Spontánní tanec učím už šest let a za tu dobu vidím na lidech, kteří chodí pravidelně, neuvěřitelné změny. Dovedou rozpohybovat celé tělo a říkají, že fyzická proměna souvisí s psychickou - cítí větší sebedůvěru a důvěru v okolní svět, otevřeněji projevují emoce, zlepšuje se schopnost být v přítomnosti," říká Radka. Přitom spontánní tanec není žádná elitářská záležitost. Naopak odstraňuje bariéry. Přijít může opravdu kdokoliv. Chodí šedesátiletí, neslyšící, pravidelně si chodí zatancovat i vozíčkář. Dokonce i chlapi!

DLOUHÁ CESTA

Když jsem spontánní tanec před půlrokem objevila, připadala jsem si jako bych našla svatý grál. Fakt, nepřeháním. Když mě rodiče přihlásili na rytmiku a na jazzgymnastiku, prvně se objevilo dilema: byla jsem malá holka, kterou tanec moc těšil, ale taky tlusté dítě, zoufající si mezi sladkými čtyřletými princeznami. Pokračovalo to v tanečních. Uvnitř zůstala malá holka, kterou waltz i rumba bavily, jenže ta příliš vysoká, stále trochu špekatá a navíc obrýlená slečna s tlustými kotníky seděla v koutě a trpěla společenským neúspěchem. Následovala postpubertální kapitola zvaná aerobik (i ta uvnitř se vzbouřila - jsem snad cvičená opice?). Dospělost. Scénický tanec. Moc prima, ale jak si zapamatovat všechny ty krokové variace? Vzdala jsem to (no jo, neobešlo se to bez slz). Další truchlivá kapitola na trnité cestě k taneční svobodě nesla název taneční pro dospělé. Řekněte samy, kolik dospělých vzrostlých chlapů, kteří by se chtěli jednou týdně dobrovolně potit v obleku, nešlapali by vám na nohy a jejichž dech na vaší tváři a sevření při tanci by ve vás vzbuzoval jiskření, ve svém okolí znáte? No, u mě to nevyřešily ani inzeráty. Předposledním pokusem byl africký tanec. Prima, ale pořád jaksi ne úplně ono. "Poslyš a proč teda nezkusíš spontánní tanec?," pravila známá, když vyslechla moje skuhrání. Musel ji poslat někdo seshora.

EVA
Jako malá chtěla být Eva (43) baletka, jenže se považovala za tlustou. Dlouho ale dělala sportovní gymnastiku a jazzgymnastiku. V pubertě ji zajímaly jen diskotéky, v tanečních jí připadalo příliš svazující učit se kroky. "Během vysoké školy jsme s kamarády pořádali plesy. Pěkně ve velkém, v kulturním domě, se vstupným a pro veřejnost. Hlavně že výběr hudby byl na nás - tancovalo se na všechno možné - od hudby primitivních národů přes renesanční skladby až po swing. Po škole mě na pár let zcela pohltila kariéra, až jsem opět procitla a uvědomila si, že je čas začít se o sebe starat," vzpomíná. Vyzkoušela postupně aerobik, flamenko, jazzový tanec, šamanský tanec s bubny. Nic z toho nebylo to pravé. Až letos v lednu objevila spontánní tanec. Líbí se jí svoboda, kdy se může soustředit jen na sebe a na hudbu, nikoliv na kroky a pozice. Jak byla naučená, že musí držet formu, zpočátku ji vždycky bolely nohy a celé tělo. Teď když cítí záda, bolesti jednoduše uhne a tancuje jinak. Taky měla problém pohybovat se ve dvojicích. Až si uvědomila, že to přináší stejné situace jako v životě. "S někým se setkáš, nejde to sladit a ty chceš utéct. Pak narazíš na někoho jiného a je tam tolik energie, že tě to unaví a taky to nejde. Teprve s dalším člověkem to krásně plyne." Kdy jí tanec nejvíc pomohl? Asi v době, kdy jí umíral blízký člověk a ona věděla, že zemře. Tu hodinu celou probrečela. Tanec jí ale pomohl smutek prožít a nezadržovat ho.

ODEMKNUTO
Dvanáctá hodina. Tančíme ve dvojicích, rozděleni na "X" a "Y". Chvíli tančí X a Y jen pozoruje, aby pak mohlo navázat a pohyb X dál rozvinout. A potom zase naopak. Moje Y je od začátku hodiny hodně veselé a rozesmáté a podle toho se taky hýbe. Skáče, tleská a výská si k tomu. Když se měníme, pošeptá mi do ucha, že za to může včerejší seminář. Takže zas tancování. Najednou taky pocítím vlnu energie. Se zavřenýma očima kroužím rukama a přitom se rychle točím dokolečka. Pořád slyším Y, jak si zpívá. Závidím jí. Můj hlas chce taky ven. Cítím tlak v hrdle. Ten je tím silnější, čím víc se nutím. Že by snad už? Kdepak, jako vždycky marná snaha. Přitom v posledních hodinách se soustřeďujeme na propojení pohybu právě s hlasem. Když na to později v hodině opět dojde, potkávám se se svým Y a ani nevím jak, najednou slyším ji a vzápětí svoje nesmělé: "Jůůůch!" A pak ještě jednou a zas a znovu, už suverénněji. Stejně se neubráním se, abych nezkontrolovala, jestli mi snad někdo nepozoruje nebo se mi nesměje? V sále je přitom pěkný rachot, každý je ponořený do vlastního pohybu a zvuků. S "odemčeným" hrdlem zas jednou zažívám, že tu jsem s ostatními a ne sama. .

OD SPONTÁNNÍHO TANCE K 5 RYTMŮM
Právě semináře (včetně toho, který tak odvázal moje Y) se zahraničními lektory, jsou pro Radku paradoxně jedinou příležitostí, kde si může sama zatančit. "Hodiny spontánního tance jsou otevřené a po celý rok přicházejí noví lidé, takže já i ti, kteří už chodí dlouho, stojíme svým způsobem na místě. Spontánní tanec lze totiž vnímat jako jakousi přípravku k 5 rytmům. Je to předstupeň, kde se člověk naučí uvolnit se a lépe vnímat svoje pocity," říká Radka, která od roku 2004 studuje v Evropském centru tance v 5 rytmech v britském Devonu. "Vždy jsem tvořila a učila spontánně a teď se učím ukotvit to na určitých principech." Stručně řečeno: tanec v 5 rytmech představuje specifické spojení rytmů, vytvářejících určitý celek, tzv. vlnu neboli meditaci v pohybu. Posloupnost rytmů pak odráží dynamiku většiny dějů: z klidu a neměnnosti (1. rytmus) se náhle rodí nový a stále zřetelnější impulz (2. rytmus), narušuje řád a vytváří chaos (3. rytmus), vzniká nová kvalita a s ní tvořivost (4. rytmus) a následuje řád a klid (5. rytmus). Tanečníci pak pro tyto rytmy hledají pohybový výraz.

Radku původně zajímala psychologie, ale vystudovala češtinu a tělocvik. Věnovala se sportovní gymnastice, jazzgymnastice a hlavně modernímu tanci, který ji naučil technice. Několik let učila malé děti základům pohybové výchovy, pak ji to přestalo bavit. "Když má u mě dojít ke změně, je ta tendence tak silná, že okolnosti mi přímo brání pokračovat v tom, co jsem dosud dělala. V té době jsem začala mít najednou pohybové problémy, bolely mě různé části těla. Skončila jsem s učením, ale nevěděla jsem, co dál. Na kariéru profesionální tanečnice už bylo pozdě. Ale cítila jsem, že mi tanec něco přináší, jenže díky zaměření na techniku jsem se k tomu svému nedostala." Další tři roky Radka studovala kineziologii a One Brain, kde jde o odstranění stresu a kde se také prvně oddělila pojmy duše a duch či slyšela o Univerzu. Nové obzory jí otevřela kniha Mapy extáze od Gabrielly Roth a v roce 1999 inzerát, který nabízel seminář 5 rytmů pod vedením britské lektorky Dilys Morgan Scott. "Po jeho absolvování jsem začala drze učit - nejprve lidi ze semináře, kteří měli chuť se dál scházet. Tanec mi v porovnání s kineziologií připadal jednodušší a nemanipulativní, každý se mohl ponořit jen do takové hloubky, do jaké chtěl a odvážil se." Tvořila vlastní hodiny, kdy pohyb spojila se svými poznatky z kineziologie, čchi-kungu, tradiční čínské medicíny. Líbí se jí současný boom tance. "Je fajn, když lidi tancování chytne. A znám takové, kteří prošli různými tanečními styly, ale už nechtějí imitovat dané pohyby, protože tuší v tanci další možnosti."